MURU míří do Evropy

Když jsem z astrálu viděl, že dvě korporační buchty sebraly Antona a někam jej vezou, zapamatoval jsem si poslední pozici a vydal se na ni. Antona najdu kdykoli.
GAZ byl mírně poškozenej, ale po chvilce práce se mi podařilo vyměnit kolo za rezervu (na to člověk nemusí být žádnej génius) a zalepit okno kusem celty - mohlo se vyrazit.



Trošku jsem se po autě rozhlíd, nacpal si do kasy pistoli, nějaké dermy, placku s vodkou, kapesní sekretářku a tak, no prostě veci co se můžou hodit.
Gpsko samozřejmě fungovalo, vysílačka taky, sice me podle toho můžou zaměřit, ale na to já seru.
Hmm, benzín na 5hodin provozu, to by mělo stačit, navíc stačí kousek hadice a vylomená nádrž všech těch rozbitejch aut okolo a je to...
Směr Kanada. Vybral jsem si dálnice, protože kolem nich je tradičně nejméně zástavby a tak byly zatarasené jen auty občas, ale s tím tankem se to docela dalo objíždt.
Bylo docela dost mrtvých na to, že všechno mělo být v koidu evakuováno. Vybral jsem si jedno převrácené volvo, chudák řidič neměl dost stěstí, tyč z reklamní tabule jej zabila ještě předtím, než sjelo auto z cesty. Samozřejmě měl u sebe doklady, sice jen základní kredithůlku na heslo, ale za součastné situace by to mohlo stačit. Díky, odpočívej v pokoji.

Naštěstí je ještě brzo na rabování a jiné vylomeniny, takže jet se dalo poměrně v klidu.
Téměř nikoho nenapdalo to co mě, tedy jet pryč z města, na městských hranicích nikdo moc nehlídkoval, každej měl dost práce s popadanejma domečkama, takže se dalo proklouznout do pustin. Cesty už sice nebyli žádné dálonice, ale GAZ je prostě gaz.
GPSka mi poradila k nejbižšímu letišti, spojil jsem se s nima vysílačkou a ptal se po letu do Evropy, turistická třída, ano, číslo pasu (nahlásil jsem jim číslo kradené kredithůlky, která si mezitím tiše hovělka na zadním sedadle připojená k mému decku)... ano... ano, děkuji.



Rezervace na zítřek, to už bude frmol...
Ještě prodat věci, dost nezvyklých kvalit. Kapesní sekretářka se chytila až hluboko v Kanadském vnitrozemí, asi jim toho taky spadlo dost a dost.
Konečně...
Motel, benzínka, nejlépe nějaká dědinská... pohoda.
Díky gps.

U benzínky byl chapík v kostkované flanelové bundě, byl docela ochotný. Poptal jsem se ho na dílnu nebo autobazar. Poradil mi a řek, dokonce že technik je jeho kámoš, ať ho pozdravuju.
Nejdříve jsem dohodnul cenu za Tigra, ten mě docela zamrzel, zvlášť za těch 12 tisícovek. Koupil jsem starého rozvrzaného 4x4 Forda, slyšl jsem, že tyhle měly zrovna potíže s motorem, mohlo dojít k sebevznícení auta a téměř celá série byla stažena. No co už, neuhořel jsem.
Vysílačku a drobnosti jsem si nechal předělat do nového auta, jen tak narychlo, technik byl dost ochotnej, když jsem mu řek, že jej pozdravuje chlápek od benzínky, navíc jsem se s ním bavil francouzsky.
Poptal jsem se na nějakou zastavárnu, poslal mě do "města" o kus dál. Prodal jsem konečně pisotli a spoustu civilnějšího antonova výbavča, koupil jsem si krásný staromódní kufr. V zastavárně jsem se poptal, jestli nevědí o nějakém domečku k pronajmutí, tedy v okolí, což se setkalo s kladnou odpovědí.

Měl jsem zase štěstí, byla to starodávná kamená hospoda-hostinec u cesty, kterou už dnes nikdo k ničemu nepotřebuje, taková samota, proto asi zkrachoval řekl bych.

Pronájem minimálně na rok, no co už. 120 litrů, ale francozky se dalo i smlouvat, takže za 70 je můj. Paráda. Jo a neteče tam voda a není tam elektřina.
Zbytek věcí z GAZu se tam ale v klidu schová. Místo se jmenuje GARMOND, kdybych jej někdy potřeboval najít.

Tak na účtě zbývá ještě nějakých 60 tisíc a v kapse chladí drahé kamínky, není život krásný?

Rozložil jsem magické drobnosti, nakreslil kruhy a trojůhelníky, párkrát jsem zaklel (i sprostě), svíčky a kadidlo příjemě provoněly zatuchlou stavbu.
Spojil jsem se s Antonem. Plán je takový, že se mu budu zjevovat jednou za čas a poromyslíme plány do budoucna... alespoň nemusím už moc přemýšlet. Konečně jsem si po 500 mílích a dvou dnech bez spánku mohl lehnout. Dům byl sice studený a temný, ale okenice a dveře pevné, stop málo, auto v kůlně, peníze a letenka v kapsách.

V devět me vzbudila sekretářka (bohužel tahle kávu nevaří, ale potravinové balíčky mi zachránily život i když zničily pár chuťových buněk).
Zbalil jsem si věci do pěkného kufru, klíč jsem schoval na místo poblíž domu, nasednul do auta a hurá na letiště. Po cestě - hodný kus od domu- jsem si GPSkem nechal najít pobočku Kanadské národní banky, obchod s oblečeníma a zlatnictví.
Koupil jsem si novou koženou bundu, elegantní boty a kalhoty, taky svetr s noprským vzorem.
Prodal kameny (hlboko pod cenou).
V bance byli usměvaví a neměly problém s tím, že si chci pronajmout bazpečnostní shcránku a platím v hotovosti (no slečna nejdříve mrkla na ochranku, poto zavolala ředitele a pak peníze přijala, ale s tím se počítá). Nechal jsem si vystavit i novou kredithůlku, kam jsem převedl zbytek papírových bankovek a peníze z prodeje kamenů. Do bezpečnostní schránky jsem zavřel kufr se starou kredithůlkou s cca 20 tisíci a pár nejcenějších Antonových hraček. Taky ten kufr něco vážil, když jsem jej strkal do boxu.

Auto jsem zavezl na okraj mesta, nastoupil jsem na rychlobus (mají je zadarmo a elektrické, pokroková zeme tahle Kanada) a odvezl jsem se na letiště.
Stopy to nejsou neprůstřelné, ale co nadělám, Švícarsko čeká.

I já jsem čekal, lidí cestovalo opravdu hodně, ale snídaně to zpravila. Jen si musím pamatovat, že v Kanadě se nedá pít káva.



V Genevě nebylo zrovna nejlépe, celníci byli chladní jako počasí, na hůlku jen s heslem se tvářili stejně ponuře, ale hotovost na kanadském účtu a plynulá francouzština je nakonec přesvědčily. Doslova zlatá země tohle Švícarsko....